Kolínská filharmonie | mukolin.cz

Myšlenka založit v Kolíně amatérský symfonický orchestr, jenž by byl schopen provádět i velká symfonická hudební díla, se začala proměňovat v realitu v roce 1904, v roce úmrtí tehdy jistě nejsvětovějšího českého skladatele Antonína Dvořáka. V bohaté hudební historii Kolína bylo nač navazovat. V 70. letech 19. století existovala ve městě řada spolků sdružujících skupiny lidí stejných kulturních zájmů. Od r.1858 působil mužský zpěvácký spolek Dobroslav, od r.1873 ženský Dobromila. Velice čilým byl kolínský Sokol (zal.1862), který se stal oporou i pro hudební aktivity Františka Kmocha. Od roku 1872 měl stálou sokolskou kapelu, která se členila na část taneční, smyčcovou a dechovou. Kmoch ustavil dokonce symfonický orchestr s více než 50 členy, který vystupoval však spíše jen při mimořádně slavnostních událostech. Toto těleso koncertovalo dokonce ještě za řízení Kmochova nástupce Aloise Vlasáka v r.1912 a 1922, tedy v době existence Kolínské filharmonie. Hráči Kmochovy hudby ovládali nejméně dva nástroje v kombinaci dechový - smyčcový. Sám František Kmoch byl výborným houslistou a vystupoval jako sólista se svým orchestrem. Na programu byly skladby současníků: Smetana, Dvořák, Fibich, Glinka, Čajkovskij aj. V r.1887 byla tímto tělesem uvedena Stabat mater Antonína Dvořáka, dílo, k němuž se Kolínská filharmonie též vrátila.
Výraznou hudební aktivitou se vyznačovala osobnost sbormistra Dobroslava a Dobromily Norberta Kubáta, který v letech 1890-91 založil vlastní orchestr. Vzpomenout bychom mohli i hudební sdružení Svobodné obce baráčníků nebo 30tičlenný orchestr na kolínském gymnáziu. Zde se setkáváme se jménem Alfréda Marii Jelínka. Kolem r.1898 se těleso rozdělilo na Jelínkovy stoupence vážné hudby a na přívržence populární spotřební hudby pod vedením houslisty Emila Holuba z Nové Vsi u Kolína. V prostředí Jelínkovy skupiny se objevuje myšlenka na založení stálého symfonického orchestru. Prvním dirigentem tohoto tělesa se v plánech organizátorů měl stát vcelku logicky ředitel kůru chrámu sv.Bartoloměje Josef Krištof Winter. Jeho předchůdcem ve funkci regenschoriho byl Václav Polák. Právě pěstování figurální (nástrojové) hudby bylo doménou chrámu, kostelní školy, jejích ředitelů a učitelů. Kdybychom šli ještě hlouběji, zjistili bychom, že v r.1631 existovala při chrámu Kongregace literátů, jejímiž členy byla nejlepší část měšťanstva. V r.1682 vlastnilo bratrstvo dokonce nemovitosti, mělo svého cechmistra. Nástrojové obsazení se opíralo o varhany, vlašské bubny, polnice, pozouny, housle, violy, basu. Páni sodales, tak se nazývali mezi sebou, však byli rozpuštěni za Josefa II. 1786, takže úkol pěstovat kontinuitu připadl kostelní škole a kůru.
Nastal podzim roku 1904 a trojice mužů se rozhodla myšlenku na založení stálého symfonického orchestru "vtělit v čin". Byli to: Václav Louda, Alois Hromádko a Alois Moudřík a opomenuto nesmí zůstat ani místo - útulná starobylá kolínská hospoda "U bílého anjela pod branou horskou", všeobecně Kolíňany zvaná "Vrahovna". Zde probíhaly porady a spekulace, jak odvážnou myšlenku realizovat. Jmenovaní tři muži, dle slov jednoho z nich "příslušníci kolínské bohémy", se obrátili na další dva, kteří mohli být platnou pomocí. Jedním byl mladý právník JUDr. Vilém Veletovský (pozdější kolínský advokát), který tehdy vedl již zmíněnou až 30člennou studentskou kapelu, jež statečně vyhrávala zvlášť na studentských zábavách, a tím druhým byl již tehdy věhlasný ředitel kůru Bartolomějského chrámu Josef Winter, jenž byl jasně předurčen stát se dirigentem připravovaného orchestru.
Po překonání prvních obtíží finančních (pomocí různých sbírek a darů mecenášů) byly zakoupeny u plzeňské Halounovy firmy některé hudební nástroje a objevováni po městě a v okolí zdatní hudebníci. Pro dechovou skupinu slíbil pomoc slavný kapelník Sokolské hudby František Kmoch a již na jaře 1905 zahájil Josef Winter první zkoušky v sále "Horního ostrova". Objekt byl zbořen při stavbě starého mostu. Tedy zkoušky se již konaly, spolek však ještě nebyl formálně ustaven. K tomu došlo až při schůzi v Zámecké restauraci dne 24. června 1905 a nová hudební instituce dostala název Kolínská filharmonie. Prvním předsedou byl Karel Latzel, tehdejší purkmistr města Kolína. Antonín Sládek byl nejen místopředsedou, ale i vedoucím skupiny prvních houslí, tedy koncertním mistrem Kolínské filharmonie.

Dirigentské etapy
Za dva týdny po valné hromadě 8. července 1905 se orchestr Kolínské filharmonie představil na 1.koncertě své historicky první sezóny 1904/05. Členů orchestru bylo na šedesát, jeviště Zámecké restaurace bylo nutno zvlášť rozšířit. Dirigoval Josef Winter a první skladbou, která zazněla, byla Smetanova předehra k opeře Hubička. Slečna E. Kostková zazpívala árii z Weberova Čarostřelce, dále byly hrány Griegovy Elegické melodie, Čajkovského valčík z Evžena Oněgina a nakonec Dvořákův Slovanský tanec č.4. To byl z dnešního hlediska kratičký a nenáročný program prvního koncertu, přijatý přeplněným sálem "Zámecké" s nadšením. Josef Winter dirigoval filharmonii pravidelně až do koncertu 1.dubna 1911, kterým se rozloučil s touto činností. Pod jeho taktovkou hrála filharmonie celkem dvanáctkrát. Na svůj poslední koncert zařadil Winter skladbu A. M. Jelínka, symfonický obraz O lásce. Autor této skladby, občanským povoláním profesor na kolínské obchodní akademii, se stal Winterovým nástupcem u dirigentského pultu Kolínské filharmonie. Shodou okolností byl sólistou v prvním koncertě Jelínkově (24. května 1911) jako zpěvák Josef Mančal, a to v kantátě Vítězslava Nováka Neščasná vojna. Josef Mančal, tehdy soukromý učitel hudby, později zakladatel a prvý ředitel hudební školy v Kolíně, se stal po letech nástupcem A. M. Jelínka v dirigentské úloze u Kolínské filharmonie. Mančalovo vystoupení s Kolínskou filharmonií (tentokrát za řízení Jelínka) bylo již druhé. Poprvé to bylo na koncertě řízeném Winterem 17. dubna 1909, na němž zpíval árii krále Vladislava ze Smetanova Dalibora.
Porovnáme-li dramaturgii Kolínské filharmonie za éry Jelínkovy s obdobím Winterovým, zjistíme podstatný vzestup náročnosti. S jakou chutí se Jelínek vrhl do práce je patrno z toho, že od května 1911 do konce roku se hrály čtyři koncerty s různými programy a že na ně byly zařazeny skladby takové náročnosti a technické obtížnosti, jako Smetanova Vltava, Lisztova symfonická báseň Les préludes, Fibichova Noc na Karlštejně, Novákova Neščasná vojna. Vrchol přišel na jaře příštího roku, kdy 31.března 1912 bylo provedeno Dvořákovo slavné oratorium Stabat Mater společně s pěveckými spolky Dobroslav a Dobromila. Sbory nastudoval dr. V. Veletovský. 18.května následoval celovečerní koncert ze skladeb Jelínkových a 6.června opakováno Stabat Mater v Čáslavi. Oba tyto koncerty jsou pamětihodné. První z nich je vůbec ojedinělý v historii Kolínské filharmonie tím, že dirigent dal na pořad koncertu výhradně své skladby; druhý představuje první zájezd orchestru do okolních měst a tím zahájení záslužné a pro kulturu oblasti významné tradice. Pro pochopení souvislostí dodejme, že v témže roce 1912 zemřel František Kmoch a jeho symfonický orchestr vystoupil veřejně za řízení A.Vlasáka s neméně náročným programem.
Po tomto rychlém rozmachu přišel však zlom zaviněný mimořádnými okolnostmi zevními, totiž první světovou válkou. Kolínská filharmonie se veřejnosti odmlčela na 9 let válečných a revolučních. Teprve tři roky po nabytí národní samostatnosti se podmínky kulturní práce v našem městě urovnaly natolik, že dne 13.2.1921 se sešli zbylí členové výboru, aby již 5.května 1921 mohl být proveden další koncert Kolínské filharmonie, a to opět pod taktovkou A.M.Jelínka. Pořad koncertu je zajímavý. Po jistě případně zařazených Smetanových předehrách k operám Libuše a Hubička byly v další části koncertu provedeny skladby Griegovy. Zřejmě jak Winter, tak Jelínek měli Griega velmi v oblibě. Jinak to z našich mistrů byli kromě Smetany a Dvořáka ještě dva, kteří se těšili stálému zájmu v dramaturgii Kolínské filharmonie. V prvé řadě Zdeněk Fibich. Je to pochopitelné, neboť Winter patřil mezi jeho žáky. Fibichova nejznámější skladba V podvečer byla často na pořadu, v květnu 1926 byla provedena i na koncertě na kolínském ostrově (nynější Kmochův ostrov). Druhým skladatelem byl Josef Bohuslav Foerster. Měl úzký vztah ke Kolínské filharmonii, byl zvolen jejím čestným členem, jeho fotografie byla dána do čela almanachu Kolínské filharmonie k dvacátému pátému výročí (1929) a na koncertě k tomuto výročí zazněla dne 16.listopadu 1929 i jeho II.symfonie. Z mimořádných uměleckých činů Jelínkova období je třeba uvést provedení Smetanovy opery Hubička spolu s kolínskými pěveckými spolky Dobroslav a Dobromila (1923), koncert k oslavám Fibichovým (1925) s recitátorkou Jarmilou Pecharovou, dále koncert k oslavám Beethovenovým (1927), na němž byla provedena pátá symfonie Osudová a šestá Pastorální, a konečně koncert k oslavám Schubertovým (1929) s provedením symfonií Nedokončené a C dur Velké.
A.M. Jelínek zemřel náhle a nečekaně v roce 1932 na pražském předměstí Kolína u vodárny (na místě je kamenný památník). Volba jeho nástupce k dirigentskému pultu Kolínské filharmonie byla zcela jednoznačná. Mezitím totiž vznikla v Kolíně zásluhou Josefa Mančala hudební škola, takže bylo logické, že její zakladatel a ředitel se ujal dirigentské role. Na vzpomínkové slavnosti věnované jeho předchůdci provedl J. Mančal po smutečním pochodu z Fibichovy Mesinské nevěsty Jelínkův symfonický obraz O lásce. Na slavnosti měl projev prof. dr. Zdeněk Nejedlý, tehdy známá osobnost našeho kulturního života. Alfréd Jelínek patřil k jeho osobním přátelům. S lítostí musíme konstatovat, že osud notových materiálů A.M.Jelínka nám dnes není znám.
Josef Mančal spojoval v sobě znamenité vlastnosti jak pedagogické, instrumentální a pěvecké (sám zpěvák, klavírista, houslista, violista), tak i dirigentské. Měl za sebou dlouholetou činnost operního dirigenta v Penze a Petrohradě. V Mančalově dirigentském období lze hovořit stále o vysoké úrovni, k níž se filharmonie dopracovala již za činnosti jeho předchůdce. Z nejvýznamnějších uměleckých činů v éře Mančalově nutno uvést provedení Smetanovy Mé vlasti v roce 1934, Dvořákovy kantáty Svatební košile v roce 1935, koncert na paměť Sukovu, Ostrčilovu a Jelínkovu v roce 1936. Josef Mančal převedl orchestr přes zlé období nacistické okupace, a to způsobem, který jedině odpovídal povinnosti a svědomí českého hudebníka a vlastence. Byla uváděna - a to nejen v Kolíně, nýbrž i na zájezdech do okolí (do Smetanovy Litomyšle) díla z pokladnice naší národní hudby, která posilovala lid v národním sebevědomí a ve víře v návrat svobody. V prvé řadě to byl Smetanův cyklus Má vlast, prováděný buď v úplnosti, nebo
byly uváděny z cyklu tři symfonické básně a druhou polovinu koncertu vyplnily vybrané Dvořákovy Slovanské tance nebo Novosvětská symfonie. Stejně tak je nutno ocenit jako vlastenecký čin uskutečnění celovečerního pořadu z děl Petra Iljiče Čajkovského v roce 1940. Dokonce v roce 1944 byla na pořadu koncertu Smetanova předehra k opeře Libuše, symfonická báseň Valdštýnův tábor a kantáta Česká píseň.
První poválečný koncert konaný 6.11.1945 byl věnován prostřednictvím děl ruských skladatelů a Zdeňka Fibicha sovětským osvoboditelům. Následovaly koncerty jako tryzny za padlé, za české studenty a za oběti nacistických koncentračních táborů.
Koncertem v roce 1946 z děl Bedřicha Smetany - Slavnostní předehra, Modlitba z opery Libuše, Valdštýnův tábor, Z českých luhů a hájů, Tábor, Blaník se Josef Mančal rozloučil s pravidelnou dirigentskou činností. V práci orchestru došlo k určitému ochromení, protože až za tři roky se objevil v čele orchestru nový stabilní dirigent. Byl jím dlouholetý vedoucí skupiny prvních houslí, učitel hudební školy Ladislav Josef. Na něm spočívala velká část dirigentské práce, ve které byl jen z menší části vystřídáván. A tak v letech 1948-53 se objevovali u dirigentského pultu Václav Svoboda - ředitel kůru v kolínském chrámu, Jan Urban, František Plojhar, znovu Josef Mančal, nově Ladislav Josef, v roce 1957 Václav Tyr, vedoucí Kmochovy městské hudby. Na slavnostním koncertu k jubileu 700 let města Kolína dirigoval spolu s Ladislavem Josefem a Václavem Tyrem též Josef Mančal a koncert k Mančalovým sedmdesátinám v lednu 1958 řídil jubilant sám. Jako sólisté zpívali Ludmila Červinková a Eduard Haken.
Ladislav Josef za svého pravidelného působení u dirigentského pultu Kolínské
filharmonie v letech 1949-1967 provedl 61 koncertů. Mimo toto období u orchestru ještě několikrát hostoval, takže počet jeho vystoupení je vyšší - 69. Toto číslo
bylo překonáno až Otakarem Tvrdým v 90. letech. Také šíře jeho záběru byla pozoruhodná, neboť za jeho působení byla prováděna jak stará česká i světová hudba, tak i hudba současná. Ladislav Josef se představil i jako hudební skladatel provedením svého Concertina pro housle a orchestr, které interpretoval jeho syn Stanislav v roce 1967.
Od roku 1965 se objevoval u dirigentského pultu Zdeněk Deršák, člen orchestru Smetanova divadla, který předtím vystupoval i několikrát jako sólista i člen filharmonie. Pod jeho řízením bylo nastudováno několik operních večerů se sólisty Národního divadla, celovečerní koncert ze Straussových operet Cikánský baron a Netopýr ve scénickém provedení se sólisty Hudebního divadla v Karlíně a řada dalších symfonických koncertů. Pod jeho vedením se uskutečnily významné koncerty k 50.výročí Československé republiky v roce 1968 v Kolíně, Kutné Hoře a Kostelci nad Černými lesy a další zájezdy.
V roce 1970 nastoupil jako nový ředitel Lidové školy umění v Kolíně Jaroslav
Procházka, který se aktivně začlenil do orchestru jednak jako orchestrální
hráč na housle, jednak jako dirigent. Pod jeho řízením se začal formovat nový styl práce, směřující k dlouhodobé koncepci provádění rozsáhlých symfonických děl. Tato koncepce se začala uskutečňovat provedením Tomáškovy symfonie D dur, následně Beethovenovy symfonie c moll-Osudové, jeho klavírního koncertu č.3, Fantazie pro klavír, sbor a orchestr, Schubertovy Velké symfonie C dur a řady dalších skladeb.
V březnu 1975 vystoupil s Kolínskou filharmonií poprvé nový dirigent Ivan Fišer, absolvent pražské Akademie múzických umění v oboru dirigování. S ním uskutečnila Kolínská filharmonie televizní Večer v klubu, provedla rozhlasovou nahrávku Haydnova Koncertu pro 2 flétny a orchestr a zúčastnila se Národní přehlídky symfonických a komorních orchestrů v roce 1976 v Prachaticích a krajských přehlídek v Příbrami v letech 1976,1978 a 1980. Koncem roku 1986 se dirigent Fišer z Kolína odstěhoval, a jeho nadějná spolupráce s orchestrem tak skončila. Vystoupil na 42 koncertech tělesa.
Orchestr byl danou situací poněkud zaskočen, neboť vznikla prakticky ze dne na
den. Bylo nutno získat nového dirigenta, přičemž v Kolíně se nenacházel nikdo, kdo by byl schopen tuto činnost zastávat. Neexistovalo již totiž tradičně pevné sepětí filharmonie a hudební školy (viz Mančal - Josef - J.Procházka), nebyla tu ani vazba na jinou hudební instituci (viz J.Winter - ředitel kůru). Navíc čistý profesionál bez vztahu ke Kolínu a bez pochopení pro zvláštnosti amatérismu (ovšem bez diletantismu) nemůže při takové práci dlouhodobě vydržet. Ve volbě měla filharmonie šťastnou ruku. Podařilo se získat Otakara Tvrdého, kolínského rodáka, profesora konzervatoře v Pardubicích, čestného člena České filharmonie, který v Kolínské filharmonii začínal a několikrát vystupoval i jako sólista na lesní roh. S ním se pojí 14tileté období existence Kolínské filharmonie, a to ve znamení spolupráce s pardubickou konzervatoří, s jejími profesory i studenty. Zejména studenti tu našli příležitost přijít při svém koncertním vystoupení do kontaktu s jiným než školním orchestrem, což nebylo jistě k zahození. Pod uměleckým vedením prof.Tvrdého se pokračovalo ve studiu rozsáhlých orchestrálních děl z nejrůznějších historických období tak, jak bylo před mnoha lety dohodnuto. Otakar Tvrdý realizoval s filharmonií 84 vystoupení, čímž se stal historickým rekordmanem. Nadto je v análech zapsán jako sólista na lesní roh a klavír. S klavírním koncertem E.Griega je spojena kuriózní událost. Před provedením v kolínském divadle kdosi anonymně oznámil uložení bomby v budově. Ta byla vyklizena a hrozilo zrušení koncertu. K tomu však nedošlo díky bleskovému spontánnímu rozhodnutí přesunout se i s posluchači do Městského společenského domu. Klavírista O.Tvrdý sklidil zasloužený úspěch.
V roce 2000 nastala situace, která se v historii tělesa již vyskytla. Otakar Tvrdý navrhl ukončení své spolupráce. Na Kolínsko se v té době opět vrátil Ivan Fišer, takže rozhodnutí O.Tvrdého bylo potvrzeno rozlučkovým koncertem, kterému byl přítomen též nový dirigent, s nímž již bylo dohodnuto, že obnoví své působení u Kolínské filharmonie. Ivan Fišer dovedl těleso až k oslavám 100 let založení. Na své konto připsal do června 2004 dalších 23 koncertů, celkem tedy 65. V sezóně 2004/05 odsune nejspíše Ladislava Josefa na třetí místo historických tabulek.

Dramaturgické záměry
Období zhruba od poloviny 60. let se vyznačovalo dobrou spoluprací s Kruhem přátel hudby v Kolíně. Prakticky všechny koncerty Kolínské filharmonie byly zařazovány buď jako abonentní nebo mimořádné koncerty Kruhu přátel hudby. Změna začlenění Kruhu přátel hudby do Městského divadla v Kolíně v roce 1993 způsobila, že orchestr musel některé koncerty pořádat sám a stal se rozpočtovou složkou Městského společenského domu.
Byla i jiná úskalí. Až v roce 1981 se po několikaletém úsilí podařilo dosáhnout povolení k provedení Rybovy Vánoční mše v divadle. Od té doby jen s několika výjimkami byla prováděna pravidelně v Kolíně, několikrát v Kutné Hoře, Čáslavi,Velimi a Žehušicích. Jako sólisté jsou pravidelně zváni členové našich operních souborů, zejména z Národního divadla. Tyto vánoční koncerty se již staly tradicí a mají nenapodobitelnou atmosféru. Filharmonie při nich spolupracuje s místními pěveckými sbory i pěveckými sbory z okolí. Místem produkcí se staly opět též kostely. Jinou obdobnou pravidelnou příležitostí pro uplatnění orchestru byly Slavnosti lesního rohu v Žehušicích, kde orchestr doprovázel studenty, vybrané sólisty z vysokých uměleckých škol v koncertech určených pro tento
nástroj. Žehušický rodák Jan Václav Stich-Punto, současník Beethovenův, napsal přes desítku koncertů pro lesní roh. Materiály k těmto koncertům jsou někdy zapůjčovány až ze zahraničí a výlučně pro tento festival. Pro filharmonii byla spolupráce tohoto druhu rovněž přínosná. Podobně objevné bylo navázání kontaktu s p. Bohumilem Pavlů v Telči, vlastnícím rozsáhlý archiv duchovní hudby 18. a 19. století. Z tohoto archivu orchestr nastudoval a provedl jednak Pastorální mši, jednak Requiem skladatele Jana Ev.Kypty, který dlouhodobě žil a působil v Telči. Právě zde se zásluhou Kolínské filharmonie uskutečnila v r.1994 obnovená premiéra Requiem.
Konec století byl ve znamení značného počtu vystoupení s průměrem téměř 7 koncertů ročně. Filharmonie dosáhla tohoto počtu častým hostováním ve Velimi a opakovanou produkcí vánočního programu. V repertoáru se častěji objevila hudba operetní a vyšší populár s doprovázením pěvců. Odchodem řady hráčů se však prohloubila krize ve smyčcích.

Sólisté a filharmonie
Charakteristickým rysem dramaturgie orchestru v 70.-80.letech bylo časté vystupování vynikajících umělců jako sólistů, ať již instrumentalistů, nebo pěvců.
V době, kdy velkým konkurentem je televizní obrazovka a hudební nosiče, musí vedení orchestru zvýšeně dbát na rozmanitost a zajímavost koncertů. Z uměleckých osobností, které s orchestrem v minulosti vystoupily, jmenujme např. Ludmilu Dvořákovou. Tato umělkyně vystupovala s KF vícekrát v rozpětí tří desetiletí. Ani když na pěvecké dráze dosahovala nejvyšších úspěchů, nezapomínala na místo svých raných uměleckých zážitků a opakovaně se ráda do Kolína vracela, později v doprovodu svého chotě, dirigenta Rudolfa Vašaty. Ten se stal vítaným a vzácným hostem orchestru v roce 1966 a 1973. Z jiných pěvců uveďme ještě Mistra Eduarda Hakena, který s tělesem vystupoval ještě v roce 1994 v Dvořákových Biblických písních ve svých 82 letech, dále Jaroslava Horáčka a Pavla Horáčka, Jaroslava a Stanislavu Součkovy, Blanku Beranovou a Danielu Šimůnkovou, které s filharmonií dlouhodobě spolupracují. Z instrumentálních sólistů lze uvést např. houslisty Shizuku Ishikawu, Bohuslava Matouška, Čeňka Pavlíka, Jiřího Tomáška, Václava Snítila, Miroslava Vilímce, violisty Lubomíra Malého a Jana Pěrušku, violoncellistu Karla Novotného, flétnistu Václava Žilku, hobojistu Jana Adamuse, kolínského fagotistu Bohuslava Brázdu, cornistku Vladimíru Klánskou, cornisty Otakara Tvrdého, bratry Zdeňka a Bedřicha Tylšarovy, klavíristy Ivana Klánského, Igora Ardaševa, Emila Leichnera, Jindřišku Kramperovou a další, zaznamenané v dokumentačním přehledu.
Toto je jen letmý výčet některých hostů filharmonie, zdaleka nečinící si nárok
na úplnost. Hráči orchestru se na úkol doprovázet naše vynikající umělce vždy těšili,
a že výsledek snažení po umělecké stránce býval uspokojivý, o tom svědčí skutečnost, že i sólisté se do Kolína často vraceli. Spolupráce s profesionálními sólisty znamená pro amatérské těleso i jeho posluchače vždy něco mimořádného. Je to příležitost k setkání s vynikajícími výkony umělců, se skutečnými mistry, k získání dalších muzikantských zkušeností a v neposlední řadě k navázání užších vztahů, ba i přátelství.
Kromě již uvedených sólistů profesionálů uvedla Kolínská filharmonie zejm. v období prof.Otakara Tvrdého řadu sólistů-studentů konzervatoře v Pardubicích. U řady z nich mohlo publikum pozorovat výkonnostní vzestup. K obdobné situaci dochází i v posledním pětiletí. Stálí posluchači měli příležitost seznámit se s nadějnými výkony sólistů-žáků Základní umělecké školy v Kolíně. Někteří z nich směřují do vyšších uměleckých škol a možná o nich v budoucnu ještě uslyšíme. Tím se prakticky naplňuje spolupráce ZUŠ a našeho orchestru a prokazuje se vysoká úroveň tamějších pedagogů. Koncerty se sice ochudí o zvučná a lákavá jména, ale těleso tím splácí svůj dluh hudebnímu školství, bez jehož dorostu by nemohlo již dávno existovat. Filharmonie dává prostor i širšímu okruhu žáků ZUŠ, aby se seznámili s orchestrální praxí, což jim může pomoci jako budoucím hudebníkům, ale i jako pozorným a zasvěceným posluchačům.

Organizační proměny
Orchestr vzniklý původně na spolkovém základě pojal do sebe v r.1947 tzv. Malou sokolskou hudbu, která byla pokračovatelem sokolského orchestru z doby před nacistickou okupací. Během války toto těleso působilo pod názvem Lidový soubor. Do filharmonie přešli hráči i s nástroji a notovým materiálem. S likvidací spolkového života přešla Kolínská filharmonie takto posílena po roce 1948 do nově utvářené oblasti zájmové umělecké činnosti pod odborový závodní klub ROH zaměstnanců ONV Kolín, později pod nově vzniklý Okresní osvětový dům. Po vytvoření Sdruženého závodního klubu ROH v Kolíně byl orchestr převeden pod tuto organizaci, později nesoucí také název Městské kulturní středisko, ve kterém měl orchestr zajištěny podmínky pro další práci, což je v této sféře umění otázka výsostně existenční, neboť symfonický orchestr je i v profesionálních podmínkách záležitost prodělečná. U amatérů tomu není jinak. Místem zkoušek byla většinou "Zámecká", svého času též restaurace Centrál (objekt ustoupil stavbě nového mostu), občas též hlavní sál nově vybudovaného Kulturního domu pracujících v Kolíně (KDP). Po roce 1989 byl KDP jako samostatná organizace nejprve zrušen, takže orchestr působil krátkodobě pod správou Kolínského divadla. S následným zřízením Městského společenského domu v Kolíně (bývalý KDP) byl orchestr organizačně začleněn do této instituce. Všechny tyto změny však činnost tělesa díky obětavosti jeho činovníků nikterak neochromily ani nepoškodily. Filharmonie tak mohla i v nových podmínkách překonat různé potíže a zachovat svou činnost. Jedním z důvodů asi bude okolnost, že dobrovolnost a spolkový duch, spojený se zaníceností pro věc, řady filharmonie nikdy neopustily. Pro zachování tradice byla zapotřebí práce mnoha obětavců. Takových dobrých duší byla v historii celá řada. Vůdčí osobností byl od 60. do 80. let Ing. Jiří Mareš, před ním MUDr. Zdeněk Mikulecký a Václav Famfulík.. V 90. letech štafetu nesli Ing.Bedřich Novotný, Ing.Vladislav Lipovčan, Vladimír Kubíček, pomáhali Jan Forejt, Vlastimil Bureš, Jaroslav Černý. Prospěšná byla součinnost s Kruhem přátel hudby a zájem velimské obce o pravidelné produkce.
Zmínili jsme též Kruh přátel hudby. Zasloužil by si nejspíše samostatné pojednání, protože již od roku 1965 měl své místo v kolínském kulturním životě. Pomáhal při propagaci vážné hudby a získávání jejích příznivců. Svůj hlavní stan měl nejprve v hudební škole, ale po změnách ve vedení školy a různých putováních např. i přes Městské divadlo zakotvil jako složka Městského společenského domu. Díky Kruhu přátel hudby byla získána řada umělců zvučných jmen pro vystoupení s Kolínskou filharmonií. Hlavní zásluha tu patří neúnavnému organizátoru panu Janu Forejtovi, který v této sezóně dovršuje 85. rok. Díky "kruhu přátel" byly realizovány i finančně náročné projekty, jako účast na oslavách Pražského Hlaholu 1975, vystoupení s Academiachorem Praha 1985 a dalšími sbory. Poděkujme ještě jednou našim dobrým mužům, muzikantům tělem i duší, kteří se o to vrchovatě zasloužili, pánům Forejtovi, MUDr. Mikuleckému a Burešovi. Ostatně i navrácení Rybovy České mše vánoční do kulturního povědomí vzdor normalizační neochotě bylo zásluhou KPH a Filharmonie.

Vnitřní organizace
Filharmonie se od svého vzniku opírala o zásady spolkové činnosti, spočívala vždy na dobrovolnosti a zanícení několika jednotlivců. V průběhu let se několikrát činily pokusy aktivizovat co nejvíce stálých členů výboru, který by vše náležitě zúřadoval, avšak nakonec stejně největší díl práce odvedlo několik skutečně zanícených a zde zmíněných osobností. Drtivá většina členstva si přišla prostě "jen" zahrát, ale přijmout funkci ochotna nebyla. Pracovalo se bez nároku na honorář, zcela nezištně. V uměleckých otázkách měl vždy rozhodující slovo dirigent coby umělecký vedoucí. Ten směřoval výběr repertoáru, získávání sólistů a případných výpomocí. Těžko lze ocenit nebo si jen představit objem vykonané práce těchto dobrovolníků, o kterých máme z té vzdálenější minulosti jen kusé informace nebo dokonce zapadli do řady poloanonymních členů.
V posledním období zhruba po r.1998, tj. po odchodu dobrovolnického výboru do "důchodu", ustavil zřizovatel vedle dirigenta jako uměleckého šéfa též funkci organizačního pracovníka, kterého hráči respektují jako dříve předsedu. Profesionální tělesa mají na tomto postu své ředitele. O notový materiál, přípravu zkušebny a podobné technické záležitosti se stará archivář. Případné náměty z řad členů orchestru tlumočí tomuto vedení orchestru primárius prvních houslí jako vedoucí orchestru. První hráči jednotlivých nástrojových sekcí pak tvoří uměleckou radu, která zaujímá stanoviska příležitostně a k ryze aktuálním problémům, jejichž řešení si vyžaduje kolektivní účasti.

Ocenění
Respekt a uznání kolínské radnice a občanů k tradici Filharmonie prochází celou její historií. Na slavnostním koncertu dne 10. května 1965 při příležitosti 60. výročí orchestru bylo vyznamenáno 10 členů čestným uznáním za dlouholetou činnost. Filharmonie obdržela od krajských státních orgánů čestné uznání za dobrou a obětavou práci na poli kultury. K 50. výročí vzniku Československé republiky byla orchestru udělena další ocenění - plaketa Středočeského krajského národního výboru a čestné uznání Města Kolína za dlouholetou kulturní činnost. V roce 1975 při příležitosti oslav 70. výročí založení orchestru udělil Městský národní výbor v Kolíně Kolínské filharmonii Cenu města Kolína I. stupně za rozvoj kulturní činnosti a Ústřední rada odborů čestné uznání.

V Almanachu KF k 90. výročí jsme napsali, že Kolínská filharmonie oslavuje své výročí v pilné práci pro své město. O pět let později jsme naříkali na zhoršující se situaci ve smyčcových sekcích. Nyní, když se naplnilo 100 let od založení a blíží se 100. výročí prvního veřejného koncertu, můžeme jen potvrdit, že služba paní Hudbě pokračuje, i když problémy přetrvávají. Členové filharmonie uplatňují své muzikantství vedle hry v orchestru jako kmenovém tělese též v komorních a jiných hudebních uskupeních. Zmíněna by mohla být alespoň činnost Collegia musica, které od r.1964 obohacovalo kolínský kulturní život a dnes vystupuje v sestavě smyčcového kvarteta. Nelze opomenout ani několik vystoupení a výjezdů do plenéru uskutečněných kvartetem lesních rohů Corni halali (ještě za života Václava Famfulíka). Hráči převážně druhých houslí pod vedením dr. Bohumila Meda, Václava Převrátila, Vladislava Lipovčana dělávali radost široké posluchačské obci tzv. populárem coby Zálabská harmonie. To vše s sebou čas většinou již odvál. Jistě se však najdou noví nadšenci - iniciátoři hudebního života. Příslibem jsou určitě vystoupení souboru ZUŠ Archi, vedeného Jiřím Čmugrem, koncerty mladých kvartetistů (Juniorkvartet) a vůbec žáků ze tříd Jiřího Šény a Evy Skuhrové. Poděkování za pedagogickou práci patří ale také dr.Janu Urbanovi, který obohatil filharmonii o svého času početnou skupinu hráčů z jeho kutnohorské líhně, kde působil na LŠU za ředitelování Jaroslava Procházky. Jeho žáci jsou dnes vůdčími osobnostmi českobrodského orchestru Vox Bohemica. Jistě bychom našli ještě několik dobrých příkladů. Proto věřme, že hudební dorost si k nám cestu najde, i když je zcela pochopitelné, že mladí muzikanti se realizují též v kapelách jiných hudebních žánrů.

Orchestr jako celek vzpomněl důstojně 100.výročí úmrtí Antonína Dvořáka a prokázal, že i po sto letech je zde přítomna vůle pokračovat v dávno započatém díle, že mezi dobrovolníky je uloženo dostatek ochoty a úsilí směřovat nezištně svou muzikantskou aktivitu v Kolínské filharmonii k účelu, pro který vznikla jako orchestrální sdružení pro provozování symfonické a komorní hudby. Svým posluchačům tak bude moci připravit snad ještě mnoho hodnotných uměleckých zážitků.